Na čase se vyhrabat z díry...

Zdravíčko,  přátelé...
A zase jsem se dlouho neozvala... Těžko říct, jak to dělám...

Žvásty, žvásty, žvásty!
Blab. To je tak, když člověk chce napsat hodně věcí, ale jakmile si sedne k počítači, tak na všechno zapomene.



Tennis... Všechno se motá kolem tenisu.
Text v učebnici japonštiny, pár lekcí zpátky (volný překlad):
Suzuki: Jandero, jaký sport byste chtěl dělat?
Jandera: Chtěl bych hrát tenis. Všichni mí kamarádi hrajou tenis.
...
Učitel: Jandero, přál byste si něco?
Jandera: Přál bych si novou tenisovou raketu.
Učitel: A co vy, Suzuki?
Suzuki: Přál bych si televizi. V televizi můžu sledovat hodně zápasů (tenisových nebo jiných).

Jandera je mimochodem velice debilní jméno.
A už delší dobu mám pocit, že je to ve skutečnosti Yukimura v přestrojení. Protože kdykoli když může, tak mluví o tenise.
A Suzuki je údajně ženská, to jen tak mimochodem. Ale neexistuje pro to žádný důkaz.


Dear Prince...
Dokoukala jsem Prince of tennis.
Ano, čtete správně. Po čtyřech měsících nadávání, kolik to má epizod, a že mě to vlastně vůbec nebaví a já nevím co ještě, jsem to dokoukala.
A nastal posek. Co mám teď safra dělat? Proč? Proč? Proč? Já chci další díly!
Myslím, že mi chybí akorát dva filmy a jedno OVA, které nemůžuj sehnat. Jinak jsem to viděla všechno. Jsem na sebe hrdá. A je mi smutno.

A mimochodem nesnáším Echizena ještě víc než předtím. V průběhu sledování jsem ho vzala na milost, protože, obzvlášť ve chvíli, kdy objímal Karupina, byl značně roztomilý a tak vůbec, ale...
Vysvětlí mi někdo, co měl znamenat ten match s Yukimurou?
Jakože Echizen celou dobu prohrává, pak začne jiskřit jako jistý upír, a najednou vyhraje? Jakože WTF???
Kdyby ten souboj byl alepsoň nějaký napínavý a kdyby Echizen do toho dal všechno a vyhrál jen tak tak, tak neřeknu vůbec nic. Ale když on se najednou začně  třpytit a Yukimura je úplně v prdeli, to neberu. To jako fakt ne.
Není to fér.
Ani trochu.
I hate you, bouya.






Kimi ga iru, sore dake de ii yo.

Když člověk zachytí výraz "koibito", což se dá přeložit snad jenom jako milenec, milovaná osoba, v "best friends" písničce, tak je už asi něco špatně.
Otázka je s kým.

Kterak chybí jen velmi málo, aby se z headcanonu stal canon.

Věčné životy... Naše věčné životy... Jsou plné temnoty.
Koukala jsem s kámoškou na Kuromyu 2 a zjistila jsem, že vztah Alana s Ericem je zde mnohem víc definovaný, než jsem si vždycky myslela. Možná to má něco dělat s tím, že jsem někde shrastila lepší a kvalitnější titulky. Anebo jsem možná za poslední dva roky dospěla a beru to zase trochu jinak. Těžko říct.

Ale přesto Neko-chan upozornila na jeden celkem podstatný detail, který jsme/jsem víceméně přehlídla.
Japonci jsou značně konzervativní společnost. Cituji přednášející z jakési hodiny: "Japonci na veřejnosti nedrží za ruce, neosáhavají, nelíbají." (relativně známý fakt, ale já mám tendenci na to zapomínat)
A přesto, Eric ve své písničce narovinu a doslova zpívá "Na tvou chladnou tvář bych vtiskl polibek", či něco v tom smyslu.
Chápete, co se tím snažím říct?
Hlavně nechápu, proč mi to nedošlo dřív.


Hody hody doprovody,
já jsem malý zajíček.
Utíkal jsem kolem vody,
nesl kopu vajíček.

Příští týden už jsou Velikonoce. Začíná mi být mírně řečeno špatně.
Velikonoce nemám ráda, a to je z mého hlediska, z dívčího hlediska, celkem pochopitelné. Ale v posledních letech se dostávám do fáze, kdy je k smrti nesnáším a je mi špatně, a... Chci se zahrabat do písku a už tam zůstat.

Ono ani tak nejde o pomlázku jako takovou. Fakt, že skončím mokrá jak myš (a patrně několikrát) a že budu mít po zbytek týdne vyrážku, jelikož jistí chytráci stále ještě používají jalovec, a já jsem na něj nějak moc citlivá, s tím jsem smířená.
Mám pochopení pro tradice a nechci si na ně nijak stěžovat, ačkoli mi nejsou zas až tak příjemné. (ale malování vajíček je fajn.)
Co mě strašně ale strašně vadí, je ožralý a sprostý strýček (jak si dovoluje mít sexistické narážky na vlastní neteře? A lidi se dokonce diví, co mi na tom vadí); a dále ségřin kareshi a jeho aniki + jejich kámoš, kteří se k nám vždycky nasáčkují... Loni přišli asi v deset a tvrdli u nás do čtyř odpoledne. Nikoho nezajímá, že na jejich přítomnost není nikdo zvědavý, že mám jiné věci na práci, oni prostě přijdou a budou otravovat. A příjdou určitě, jelikož se jedná o ségřina přítele, že jo.
F**k you, boys.

Další věc: jak byste anglicky vysvětlili celou tu věc kolem pomlázky?

Zasvěť mě do věčnosti, anděli...
Chce se mi hrdě oznámit, že moje story už je téměř dopsaná... Témeř. Vidím to na už jen na tři kapitoly a bude to. Snad. Konečně.
Ale problém:
Potřebuju, aby se něco stalo. Ale ona věc nemá činitele. A kdybych už činitele našla, tak se nabízí otázka: Proč? Proč by to ona postava dělala?
Chce to vymyslet něco jiného. Ale nevím co.
Aneb, chybí mi vyvrcholení.

Nejhorší na tom je, že mě už ve hlavě straší zápletka úplně nového příběhu.

Chci psát. Chci hodně psát.
Většinou ale nastává problém  už jen z toho důvodu, že nedokážu psát, když jsou se mnou v pokoji spolubydlící. Asi jsem paranoidní, ale...


Hlava děravější než cedník...
Teď jsem si vzpomněla, že jsem slíbila, že se ozvu Maye. Před třemi týdny.
Dále jsem neodepsala asi pěti různým lidem. Někteří už jsou ale zjevně zvyklí.
Nějak nejsem schopná si zvyknout, že zase mám školu, a dát se prostě nějak dohromady.
Neodpovídám na zprávy, nepíšu, nedělám nic, a už je březen.

Lidi, omlouvám se všem, kterým jsem měla napsat a nenapsala.
Je to krize.
Nevím, jak se z ní vyhrabat.


A na závěr velké díky...
Chtěla jsem Vám, holky, poděkovat za to jak, jsme krásně rozjely náš Nippon blog. Jelikož se mi strašně líbí, jak to vypadá.
I přesto, že já jakožto organizátor bych měla být nejaktivnější, a zdaleka nejsem.
Moc moc děkuju.