Dneska mám zase jednou strašně divnou náladu. Dopoledne jsem
trpěla pocitem, že mě nikdo nemá rád (já opravdu nevím, kde se to ve mě
vzalo), a tím pádem mě přepadla absolutní deprese. Nevím, proč to.
Podařilo se mi neúmyslně udělat jednu nepěknou věc kámošce a chvíli to
vypadalo, že se urazila a nemluví se mnou. A poté mě prostě přepadl ten
pocit... Když jsem na matice seděla sama, protože má sousedka si sedla s
jiným děvčetem... Připadala jsem si jako kdysi na základce. Sama.
Pocit osamělosti je úplně to nejhorší.
Ale už jsem v pohodě. V průběhu dne mě to přešlo. Kámojda se mnou normálně mluví, takže je to opravdu v pohodě.
Jinak tenhle článek je jenom změť myšlenek. takže si na to pusťte písničku:
Když
jsem šla dneska ze školy, potkala jsem skupinku malých děcek, nevím,
druháčci, třeťáčci, těžko říct. Bavili se o nějakých filmech, které
viděli.
"A viděli jste Saw?"
"Já jsem viděl pětku! Tam byl chlap a ono se mu to zavrtalo až do mozku! A ženská, ona strčila ruku do cirkulárky a ono..."
S
mírným pocitem nevolnosti jsem je rychle opustila. Nechápu, kam ten
svět spěje. Takové malé děti a takové brutální věci, a jim to přijde
naprosto normální. Fuj.
Zmiňované filmy jsem neviděla a vůbec mi to nevadí.
Dneska
o suplované hodině jsem stvořila nádherný obrázek Alana. Na to, že
vůbec neumím stínovat, se mi opravdu povedl.
O
víkendu jsem mamku požádala, aby mi zastřihla vlasy, asi tak o 10 cm.
Ke kadeřnici se mi nechtělo, a mé vlasy nutně potřebovaly zastřihnout
roztřepené konečky a taky srovnat (každý pramen jsem měla jinak dlouhý).
Dopadlo to tak, že mám vlasy těsně pod ramena. Což znamená o hooodně
kratší než předtím.
Ani mi to moc nevadí, ono to doroste. Ale
je to trochu nezvyk. Chvilkama, když se kouknu do zrcadla, mám pocit,
jakobych to ani nebyla já.
A opravdu nevím, co budu mít z toho, že postahuju všechny díly Hetalie
No nic, jdu zpracovat nějaké fotky a dopsat FF o Alanovi a Ericovi. Mějte se
Žádné komentáře:
Okomentovat