Pod psa?

Možná pomůže, když přestanu poslouchat tu písničku, protože ona je stejně tak nádherná jako depresivní.

Všechno je divné. Mám pocit, že mi utíká život pod rukama. Život, který ještě vlastně pořádně nezačal. Ach jo.

Dnešek stál za prd. Byla jsem jediná, kdo si pořídil novou učebnici do němčiny. Mám u profesorky jedno velké bezvýznamné plus. Místo matiky jsme měli fyziku. A zítra taky. A musím se naučit ZSV. A blá blá blá.

A můj spolužák bude opakovat ročník. Dlouho byl nemocný a pak si zařídil individuál a na školu se prakticky dá se říct vykašlal. Dneska se probral a šel si promluvit se sekretářkou (měl mít do konce měsíce uzavřené známky, což už je nemožné vzhledem k absenci učitelů). A teď se na FB dozvím, že teda bude opakovat ročník.

Je to fajn kluk. Před tím, než onemocněl jsme spolu často sedávali. Nutil mě přemýšlet nad tím, co vypouštím z pusy. Nutil mě přehodnocovat vlastní názory, argumentovat. Provokoval.

Poté, co tak náhle a nadlouho onemocněl (borelióza) a poté, co se párkrát ukázal ve škole, jsem si uvědomila, že mi prostě chybí. Že ho mám ráda.

No a teď... těžko říct, co je teď. Každý den jsem si říkala, že se třeba uráčí do školy přijít, že ho třeba uvidím, budu si s ním moci pokecat. Ačkoli se věci, za tu dobu, co jsem ho neviděla, změnily. V prvé řadě to, že místo v lavici vedle mě již není volné. Přivlastnila si mě jedna spolužačka. (Což mě taky rozčiluje, ale to je historka na jindy)

tečka. A nechápu, proč jsem se nakonec tak rozepsala, když to na začátku vypadalo, že se vejdu do dvou vět. Hm. Asi se opravdu potřebuju někomu svěřit.

Tak, a ještě maličkost: Odkaď jste, lidi? Jen mě tak napadlo, že bych se třeba někdy náhodou mohla s někým setkat (ano, čtete správně, mé absolutně nespolečenské a nekonverzační já by se rádo setkalo s lidmi, které zná jen z blogu!!!). Ráda bych získala přehled, z kterých koutů republiky mí čtenáří jsou, a třeba bychom se někdy s někým mohli domluvit na srazu...

Amen.