Myšlenky z vlakového nádraží

Paprsky slunce. Jiskřičky světla.
Úplně sama na nástupišti. Hlasy vzdálené.

Nekončící vlak, možná jede do světa fantazie

Modré nebe, bez mráčku
Jaro je již zpět v plné kráse.
Slunce hřeje, ale zima. Vítr.
Teplo.





Možná.

The sun makes my eyes hurt.
Toužím po kafi, ale ne. Až doma.

Ještě 33 minut.

Slyším sluneční paprsky. Je vůbec možné je slyšet? Šimrá to a kolébá ke spánku.
Nemůžu spát, ne teď a tady.

Neodrážej se od kolejí, oslepíš mě
Zvoneček
Tik ťak

Dovádět věci k dokonalosti a přesto nebýt nikdy spokojen. Přemýšlet proč tomu tak je.
Nikdy nedotáhnu nic do konce.
Velké plány, vždycky ztroskotají.
A můžu si za to sama.

Člověk, sedí příliš blízko. Už tu nejsem sama.
Běž pryč
Je přesně poledne. Slunce pálí čím dál víc.

Ztracené myšlenky. Ztracené vzpomínky. Nenajdu.

Pach stáří. Vždy stejný. Podobně jako vůně miminek. A my mladí, také jsme něčím cítit?

Slyším ptáky.
Lidé, chaos.
Stále zbývá 24 minut.