Zjevil jsi se jako přízrak a pak jsi se rozplynul jako dým...

Ne, dneska Vám nebudu vyprávět o Panu Dokonalém, ačkoli bych o něm měla možná co říct. Ne, dneska si povíme o něčem trochu jinačím.


Bylo k večeru, mamka pracovala na zahrádce. Počasí jako by se nemohlo rozhodnout, zda bude teplé anebo ne, slunce se neustále schovávalo za mraky. Foukal studený vítr.


Míca se celý podvečer chovala podivně. Obvykle dělá to, že leží někde rozvalená, případně schoulená a spí, anebo se válí. Občasně se přemístí blíže k nám lidem, a čeká, až se s ní někdo pomazlí. Jelikož už je pěkně stará, tak není nijak akční.
Jak už jsem řekla, včera večer se chovala podivně. Neustále se válela v čerstvě překopané hlíně, následně si s tou hlínou hrála, a potom znenadání běžela na opačný konec zahrady. Potom se usadila pod stromem a na něco číhala. Poté vyděšeně běžela zase pryč, aby potom vyskakovala do vzduchu (snažila se chytit neviditelné přízraky?). A mezitím se co chvíli zastavila a vypadala, že něco větří.

Tohle chování jí vážně není podobné. Já vím, kočky občas dělají divné věci, ale ona už je vážně stará a já si nepamatuju, kdy jsem ji viděla takhle aktivní.


Povídala jsem si s mamkou a na půl oka jsem zaregistrovala, že Míca zase někam zběsile odběhla.

Náhle jsem si všimla, že se kočka pohybuje mezi dědovou vinnou révou. Trochu mě to zarazilo, jelikož jsem měla pocit, že Míca běžela na úplně opačnou stranu. Navíc mi ta kočka připadala nějaká menší…? Pokrčila jsem nad tím rameny a pokračovala v rozhovoru, považovala jsem to za hru stínů.

Koutkem oka jsem registrovala, že kočka se propletla mezi vinnou révou a usadila se na plotě, sledujíc nás. Nic divného, Míca to dělá často.

A pak jsem se otočila a pořádně se na tu kočku podívala. Trvalo to jen pár sekund, při kterých jsem si uvědomila, že to rozhodně není Míca, že je to jednak menší, a jednak to má úplně jinou barvu. Já do dálky blbě vidím, tak jsem bezmyšlenkovitě vykročila blíž, abych se podívala pořádně. 

V tu chvíli se ta kočka lekla a utekla. 

V pozadí vyli psi. Foukal vítr.

Vydala jsem se směrem, kterým kočka utekla, ve snaze ji najít, zahlídnout. Volala jsem na ni. Kočka zmizela.

Normálně bych se nestarala. Kočičáci, kteří se tu občas vyskytují, mě sice fascinují, ale nemám potřebu je nijak vyhledávat, protože vím, že se bojí.

Ta kočka nebyla dospělá, typovala bych to na zhruba roční kotě. Měla šedo-černo mourovatou barvu.

Víte, co mě napadlo jako první? 

Ta myšlenka je naivní, moc naivní... Vroucné přání, které se nesplní... 

Ale ta kočka tam seděla a pozorovala nás... Pozorovala. 

Obvykle, když se k nám nějaký kočičák zatoulá, tak ve chvíli, kdy uvidí člověka, uteče anebo se schová. Takhle kočka nás sledovala, a utekla až když jsem se prudce pohnula a pokusila se k ní přiblížit.


 Už chápu, proč byla Míca celou dobu tak neklidná. Větřila vetřelce.

Anebo ne tak docela…?


Vím, že to není možné. Vím, že to byla jenom kočka jemu podobná. Vím, že si domýšlím, to co chci.
Přesto se té myšlenky nedokážu zbavit.

Asi bude bouřka.