Volno!!! ( o týdnu 24.9 - 28. 9)

Ok, fakt, že jsem za celý týden nenapsala žádný článek, ani neudělala nic jiného užitečného, mě fakt nebaví. A přitom se nedá tvrdit, že by nebyla inspirace... Huh, já vlastně ani pořádně nevím, co jsem celý týden dělala...
Jo, četla jsem nějaký povídky, ale kam se ztratil zbytek času? Učit jsem se začala jen trochu (a pak se divím, že některé věci nebobírám, že...), a veškerý čas jsem trávila na netu. Kdybych se alespoň mrkla na tu sbírku filmů, co tu mám. Ale ne.
Pffff...
Musím s tím něco udělat.

Momentálně jsem strašně happy, že jsem doma o den dýl. Na kolejích se to dá, ale doma je doma.
Nevím, zda jsem to již říkala, ale už mám obě spolubydlící.
 Obě jsou fajn, ten rok spolu přežijeme. Ale...
Nejsem zvyklá  chodit spát pozdě. A za tenhle týden jsem se nedostala do postele dříve než v půl jedenácté. A ty dvě i potom svítily, takže to bylo blbý. Já vím, zvyknu si, ale momentálně je to na prd. Ve středu večer mi bylo strašně blbě a myslím si, že to bylo nevyspáním a stálým sezením u počítače (ne že by se tam dalo dělat něco jiného, než se učit, číst si, nebo kutit něco na kompu. Všechny činnosti prováděné v sedě u stolu). A ve čtvrtek ráno jsem se vzbudila až s budíkem (což se mi stalo poprvé, vždycky mě vzbudily holky, které vstávají dříve než já), a celý den jsem usínala a bylo mi blbě (je zde jistá souvislost se změnou tlaku).
No, momentálně si připadám strašně happy, že jsem doma :D
jak jsem již dříve řekla, všude dobře, doma nejlíp.

Následnující text je shrnutí celého týdne, psané vždycky v daný den (sem tam ještě doplněné). Abych to zveřejňovala každý den, na to byly jednotlivé poznámky příliš krátké. A myslím, že to takhle budu dělat každý týden, už jenom kvůli sobě, jelikož deník si zapomínám psát, tak abych měla alespoň trochu přehled.

Na začátek ještě vysvětlivka:

Bary-kun – spolužák. Přezdívka vznikla zkomolením japonské zkomoleniny jeho příjmení. (Ta historka k tomu vázající se je vtipná, Bee ho oslovuje Baryku, jakože jako by byl pes). Čtěte tak, jak je to napsáno.

Bee – spolužačka. Žádná souvislost s jejím jménem nebo povahou či něčím, prostě je to první jméno, které mi přišlo pod nos v knížce, kterou čtu.

Myslím, že o nich budu mluvit častěji, tak proto.

Takže:

Pondělí

Jakože poznámky typu: 

Zvuk tenisových míčků odrážejících se od kurtů… (mě to jednou zabije)

Studený zbytek nedopité kávy, kterou nestihla před odchodem vypít…

„What the hell“ po padesáté za den…

Hodina z úvodu do jazyka… Padaly pojmy jako grafémy, morfémy, lingvistika, morfologie… What the hell??? Nemám tušení, o čem to v té hodině mlela a už teď ten předmět nesnáším

Dějiny kinematografie… probírané období není tak zajímavé, aby se mi nechtělo spát… Uvažuju, zda si vystačím s tou prezentací, nebo si musím přepsat poznámky?

Úterý

Dneska nikdo nehraje tenis… Ach jo (já nemůžu chodit do školy kolem tenisových kurtů, prostě nemůžu.)

Přednáška pro prváky o školním a zkušebním řádu… celou dobu jsem klimbala a říkala si, zda jsem neměla místo toho spát o hodinu dýl… Moje účast tam byla naprosto zbytečná...

Ve volném čase mířím na poštu, poslat dopis do Thajska. Pošťačka se podívala na mou obrovskou obálku, ve které to štěrkalo (když ony se lentilky do menší obálky nevešly!), a prohlásila, že bych to měla poslat doporučeně. Adresa mé kamarádky se odmítala na odesílací lístek vejít (6 řádků místo našich 4), a navíc jsem místo počítaných 30ti korun platila 73. Co už, že?

Japonština…

 „Kore wa nan desu ka“

„Sore wa… Megane desu.“

Hezky jsme si popovídali se sympatickým spolužákem sedícím naproti mně o obrázku, ze kterého většina věcí nebyla vypsaná ve slovíčkách.

Pak taky:

„Tak, a budeme číst ten text…“ Stránka popsaná katakanou.

What the hell??? Já to stále nedokážu přečíst!!! A když už to nějak přehláskuju, tak mi nedochází smysl!

Že bych dnešní odpoledne vesele strávila s katakanou? Já nechci!!! Což mi připomíná, že neumím ani slovíčka…

Má naivní myšlenka byla, že si to všechno v klidu projdu o prodlouženém, víkendu. Hahaha.

Večer mířím na naši seznamovací akci… Jsem zvědavá na ty Japonce hlavně. Ačkoli, jak jsme řešili s Barym a Bee cestou z přednášky, s naším: „Watashi wa … desu. Kore wa pen desu.“ Se asi moc nedomluvíme :D

Úterý večer/středa brzy z rána

Ta párty byla prvotřídní!!!!!!!!!!!!!!! Spousta lidí, mí spolužáci, mí sempaiové, a hlavně ta banda Japonek.

Huh, myslím, že tam bylo pár japonských kluků, ale nevím jistě, oni byli nějak naskládáni u zadního stolu a já jsem se k nim vůbec nedostala, ani abych se podívala (to zní jak na zvířátka v zoo, že… :D).

A pak tam byl jeden týpek, který vypadal příliš staře na to, aby to byl student… Ale motal se tam kolem a určitě to byl Japonec :D

No. Nevím přesně, kolik těch Japonek bylo. Možná kolem 10? Polovina z nich přišla v kimonech. Jakože vážně. („Turistická“ atrakce :D ).

Byly takové… No, když byly každá zvlášť, tak vypadaly nesměle, klidně a velice zdvořile (Jednu jsme potkali na záchodě… Působila velice plaše, jak ji pozdravili [což mě vede k úvaze… Není to složité, jít na toaletu v kimonu?]), ale když byly pohromadě v jedné kupě, tak byly velice hyperaktivní, hlučné… Neustále se fotily a tak… Pověsily se na jednoho mého sempaie a nechtěly ho nechat jít… Byl z toho dost vykulený a pak prohlásil, že to není zcela normální :D

S jednou z těch děvčat jsem „mluvila“. Přišla k nám ke stolu a ptala se nás na naše jména. Podala jsem si s ní ruku. Netuším ale, jak se ona jmenuje, jelikož jsem seděla tak blbě, že jsem neslyšela, co říká. (takže si s ní v konečném důsledku povídali jen Bary-kun a Bee). Ale prý měla perfektní angličtinu. Moc sympatické děvče to bylo.

Na kolej jsem došla kolem půlnoci, šla jsem ještě s holkami, co bydlí pár pater nade mnou a ty mně pozvaly, že prej mají buchtu. Tak jsme seděli na chodbě a jedli buchtu :D

Bylo to fajn.

Středa

„mě z toho asi hrábne“ Poté, co zírala do katakany a furt se jí některé znaky pletou.

V hodině jsem si vesele slabikovala, ale rozhodně to bylo lepší než včera.

A přibyly nám jakési další gramatické věci a momentálně na to jen zmateně hledím, musím se nad tím zamyslet, abych si to nějak dala dohromady. A naučit se slovíčka, zítra je konverzace. Haha.

Měli jsme na dnešek za úkol přeložit nějaké věty do japonštiny. Většinu jsem měla blbě. Ale tak dobrý, to se poddá. A někteří machři ten úkol rovnou psali v katakaně. Ještě víc hahaha.

A podle dnešního výkladu si týpci, kteří používají „ore“ o sobě moc myslí. Ještě lepší.

Tenhle týden mi nehraje v hlavě „Yukimura no tennis“, ale „Kami no Ko“. Tož si říkám, která z těch písniček je lepší. Obě jsou na zbláznění, při dlouhém poslouchání :D

(Youtube zas nevede anglický překlad... Ach jo.)

„Kore wa kami no Ko…

Kami no Ko sore wa Yukimura…“

Mám vážné nutkání si to hodit jako vyzvánění do mobilu :D

Nakolik nemám ráda u fanfiction AU, tohle je skvost: http://absolutehymn007.livejournal.com/71080.html

Mám inspiraci na tragickou story. Doufám, že to napíšu se svojí „zaneprázdněností“ (čti: Měla by se cosi naučit, aby zítra rozuměla tomu, co po ní sensei chce… A taky bezvýznamné zírání na různé stránky na netu)

Čtvrtek

Již od rána se mi chtělo zatraceně spát. 

Přednáška z dějin japonského myšlení je asi to nejlepší, co mě kdy potkalo, ale upřímně jsem vážně usínala.

Probírali jsme šintoismus a momentálně mi připadá jako nejlepší náboženství na světě. Smrtelně vážně.

Pak následovala jedna hodinka konverzace.

Prej: Využijte všechny věty, co už umíte a proberte se sousedem všechno kolem vás"

Se sousedkou jsme se dostaly akorát k: "Kore wa pen desu. Watashi no pen desu." ("tohle je pero. Moje pero")

Po hodině rychle na vlak a konečně domů!

Je super, když člověk dojede domů a můj malý kocourek (kterého jsem mimochodem málem nepoznala, jak zase vyrost) se ma mě okamžitě nalepil a odmítal mě pustit dovnitř. Alespoň někomu tady chybím :D :D :D (ne, to není myšleno nijak vážně :D)

No, takže to by byl tenhle týden.

Na závěr ještě tuhle rozkošnou věc ^^