úterý 3. prosince 2013

Splněná přání


Povídka, kterou jsem psala do předmětu tvůrčí psaní. Možná jste někde v hlubinách internetu narazili na původní verzi - z důvodu nedostatku inspirace jsem to prostě jenom předělala. 
Původně se to odehrávalo na Štědrý den, ale já se rozhodla to změnit, protože mi to přišlo moc klišoidní... A nakonec mi právě tohle bylo vytknuto - že kdyby se to odehrávalo na Štědrý den tak by to mělo větši efekt.
Každopádně celkově mi to bylo dost zkritizováno, až takovým způsobem, že jsem byla hodně, hodně vytočená. Co už. S většinou výtek nesouhlasím a vlastní názor mi nikdo nevezme xD

A jestli se odstavce rozhodly jít na procházku, tak to taky není můj problém xD Názory?


_______

Byl chladný zimní večer. Nebe bylo téměř černé, ale přesto jasné. Hvězdy zářily a tvořily dokonalou podívanou. Poblikávaly, vypadaly jako by si povídaly. Jsou jedna vedle druhé, kousek od sebe, stačí jen natáhnout ruku a mohou se navzájem dotknout, věčné kamarádky. Natáhnout ruku… žádná z hvězd nemá ruce dlouhé dostatečně, aby překlenula vzdálenost vesmíru. Hvězdičky se zdají tak veselé, ale nejsou ve skutečnosti osamělé…?

Říká se, že padající hvězda může splnit naše přání…  Co se ale s takovou hvězdou stane? Upadne do hlubin zapomnění, anebo se konečně setká se svými kamarádkami? Kdo ale padlé hvězdě postaví hrob?
Vítr povlával holými větvemi stromů. Chvílemi jemně a něžně hladil jejich kůru jako tváře milenky, chvíli na to zas udeřil mocně a silně, jakoby se na ně zlobil a chtěl je zlámat. 

Mrzlo, až praštělo. Na zemi nebyl skoro žádný sníh, ta malá trocha co napadla včera, přes den roztála.

Osamělý malý ptáček se zimomřivě choulil na větvičce staré třešně. Hvězdy na nebi byly jeho jedinou společností, a jejich záře ho nedokázala zahřát, možná jenom trochu utěšit. Připadal si tak maličký v porovnání se všemi těmi hvězdičkami a nekonečným vesmírem.

Lidé za okny svých domů si prozpěvovali melodie koled, přece jenom již byly skoro Vánoce. Vůně vanilky a skořice se nesla vzduchem, maminky v kuchyních připravovaly cukroví. Děti nedočkavě odpočítávaly dny zbývající do Štědrého dne. Lidé byli šťastni.

Jen malý ptáček seděl na větvičce staré třešně. Mrzlo. Hvězdy na obloze tiše poblikávaly.

Padající hvězda může splnit naše přání, přání ukrytá hluboko v naších duších a srdcích. Stačí jen věřit. 

Hvězdičko, splníš mi přání? Přála bych si duhového jednorožce. Anebo možná zámek v oblacích. Anebo možná… Už vím! Chtěla bych umět lítat! Vznést se až k oblakům, mít křídla jako motýl, smět si jen tak poletovat nad světem…

Hvězdičko, splníš mi má přání, viď?

Maličký ptáček se choulí na větvičce staré třešně.  Přes nebe se přehnaly mraky, zakrývajíc tak výhled na hvězdy. Jedné maličké, z druhého konce oblohy, se ptáčka zželelo a rozhodla se pro něj opustit nebeský prostor…

Padající hvězda může splnit naše přání…

Větve staré třešně překvapeně zapraskaly, zaševelily. Přiletěla k ní malá tajemná bytůstka a posadila se na nejsilnější z větví. Usadila se a začala klátit nohama. Pohlédla k nebi, jakoby na něco čekala… 

Za pár okamžiků se z nebe snesla vločka. A za ní další. A další. Postupně začalo drobné a studené chmýří pokrývat všechno, co mu přišlo do cesty.

Maličký ptáček si neznámou bytůstku prohlížel. Mladičké děvčátko, vlasy barvy paprsků luny, oblečené jen v lehkých letních šatech světlounce modrého odstínu. Paže a nohy mělo naprosto holé, ničím nezahalené, ale nevypadalo, že by mu byla zima. Ruce natahovalo před sebe, do dlaní mu padaly sněhové vločky…

Ohlédlo se po ptáčkovi, jakoby si ho teprve teď všimlo.

Ptáček se schoulil, bál se této neznámé osůbky. Nikdy nikoho takového neviděl. Vypadala jako víla…

Dívenka se usmála, natáhla se a vzala ptáčka do dlaní. Obklopilo ho teplo, tatam byl mráz a nesnesitelná zima. Děvče ukrylo ptáčka ve svých jemných ručkách, jen hlavička mu koukala ven. 

Ptáček se cítil šťastný.  Spokojeně se uvelebil v dlaních malé víly a spolu sledovali padající sníh. A někde v dáli se ozývala jemná hudba hrající v příbytcích lidí.

Za pár hodin přijde zase den a hvězdy zhasnou. Maličký ptáček bude zase sám, ale slunce prohřeje vzduch a on již nebude mrznout. Ve slunci se skrývá naděje a on odletí a možná najde teplé místečko v hnízdě svojí rodiny. 

Maličký ptáček nebude sám. Kdo ale postaví pomník padlé hvězdě?

2 komentáře:

  1. Kašli na ně, ničemu nerozumí, jsem si jistá XD Je to moc krásný, ta holčička mi připomíná Menmu z Ano Hana!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. hehe, děkuju. Jako mě to zas až tak moc neštve, jenom se mne to trochu dotklo

      Vymazat