O princezně Pomněnce a kouzelném klíčku

Za sedmero řekami, za sedmero lesy, na sedmé hoře, stál hrad. Král, který tam vládl, byl velmi moudrý. Měl jednu dceru, princeznu Pomněnku. Byla moc krásná, vlasy barvy zlata jí ve slunci zářily, oči měla stejně pomněnkové jako jméno.

 Princezna byla ve věku, kdy by se měla vdávat, proto se do království sjíždělo spoustu princů a šlechticů, kteří ji chtěli za ženu.

Ale Pomněnka byla pořád smutná, skoro nemluvila, všechny ženichy odmítala. Král si myslel, že je to proto, že se jí žádný z princů nelíbí. Začínalo ho to trápit. Byl již starý a potřeboval někoho, kdo po něm převezme žezlo.

Ale princezna byla smutná z jiných důvodů, než si myslel její tatínek. Bylo to již skoro více než deset let, co zemřela Pomněnčina maminka. Těsně před tím, než umřela, věnovala své tehdy malé dcerce truhličku a od ní klíček, který děvčátko od té doby nosilo na krku. Truhlička ukrývala perleťový náhrdelník, a Pomněnka mamince slíbila, že si ho vezme na svatbu.

Ale bohužel, princezna klíček ztratila. Jednoho dne se šla projít do lesa, a když se vrátila, klíček na krku neměla. Proto byla smutná, proto se odmítala vdát, nemohla jít na svatbu bez svého náhrdelníku. Neporuší slib, který mamince dala.

Uběhlo spoustu dní, spousta šlechticů přijelo a zase odjelo. Král už začínal být naštvaný. Nechal si proto svou dceru zavolat, aby si s ní mohl promluvit.

"Pomněnko," řekl. "Jak to, že se nechceš vdát? Vždyť jsi se na svatbu tak těšila."

Dívka jen sklopila oči. "Ztratila jsem klíček od truhličky," špitla.

Král se zamračil. "Vím, že tě to mrzí, ale vdát se musíš. Jsem už starý a unavený, potřebuju, aby převzal žezlo někdo mladší."

"Ale… Já slíbila mamince, že si ten náhrdelník vezmu. Nemůžu ten slib porušit…" protestovala Pomněnka.

"Dceruško, já vím, že to pro tebe hodně znamená, ale pokud si nevybereš ženicha do čtrnácti dnů, tak ti ho vyberu já," rozhodl král. Pomněnka s pláčem utekla do svého pokoje.

Někdy tou dobou, ve vedlejším království, si mladý princ Will prohlížel truhlu s věcmi, které zdědil po dědečkovi. Jeho dědeček byl proslulý tím, že sbíral všelijaké zbytečnosti a Will si je teď všechny prohlížel a uvažoval, co s tím vším bude dělat.

"Williame!" uslyšel najednou hlas.

"Ano mami?" zeptal se otráveně a přemýšlel, co po něm zase ta matka chce.

"Okamžitě se seber, nasedni na koně, a jeď do vedlejšího království! Princezna Pomněnka shání ženicha, a budeš jím ty!" prohlásila královna nesmlouvavě.

"Ale mami…" pokusil se princ protestovat.

"Mlč a dělej!"

Will se zamračil, zvedl se a zamířil se chystat na cestu. S jeho matkou nemělo cenu se dohadovat. Ještě popadl malinký klíček, který našel mezi dědovými věcmi, řekl si, že pro štěstí.

Uběhlo přesně čtrnáct dní a Pomněnka si stále ženicha nevybrala. Králi se doneslo, že do království přijede princ William z vedlejšího království, proto se rozhodl provdat svou dceru za něj. Marně ho Pomněnka prosila, aby to nedělal. Nenechal si říct.

A tak poté, co princ přijel, byly uspořádány zásnuby. Pomněnka byla nešťastná ještě více než dřív, odmítala mluvit, odmítala jíst, na prince se nepodívala, málo spala.

Willovi se to nelíbilo. Chtěl se oženit z lásky, a ne takhle… Proto zašel Pomněnku jednou večer navštívit. Zaklepal na dveře jejího pokoje, a když uslyšel tiché "dále", vešel dovnitř.

Princezna ležela na své posteli a zírala do prázdna. Když uviděla prince Willa, rychle se posadila, ale nepodívala se na něj.

Přešel místnost a posadil se vedle ní.

"Princezno, co tě trápí? Proč jsi tak smutná? Nechceš si mě vzít za muže? Nelíbím se ti? Nebo jsi snad zamilovaná do někoho jiného?" vychrlil na ní své otázky.

Pomněnka vzdychla. "Ne, tím to není," odpověděla.

"Tak co se děje?" vyzvídal princ.

Pomněnka znova povzdechla, a pak mu všechno vysvětlila.

"A ukážeš mi tu truhličku?" poprosil Will.

Pomněnka zašla do skříně, a truhličku vytáhla. Princ mezitím šátral v kapsách, až vypadl klíček, který našel mezi dědovými věcmi. "Nebude tam pasovat tenhle?" zeptal se. Udivená princezna vzala klíček do dlaně a vložila ho do zámku. Jaké bylo jejich překvapení, když se truhlička otevřela.

"Jak je to možné?" divila se Pomněnka.

"Děda sbíral spousty tajemných věcí. Tenhle klíček je asi kouzelný."

"To tedy ano," Pomněnka se šťastně usmála, a prohlížela si maminčin náhrdelník.

"Tak teď už si mě vezmeš?" zeptal se princ.

"Ano," usmála se princezna šťastně.

A tak se do týdne slavila slavná a šťastná svatba. A pokud neumřeli, žijí si ve svém království dodnes.