středa 5. října 2016

blogovací krize. Zase

Zdravím, náhodní zbloudilci.

Pokud jste četli můj minulý článek, víte o tom, že jsem se rozhodla s tímto blogem skončit a zkusit začít někde jinde odznova.
Možná, že to nebude tak žhavé.
Tak nějak se mi nahromadily myšlenky, které nemám kam napráskat, proto jsem se rozhodla je sepsat sem.

Nejsem si jistá zda dávám smysl, jsem stále trochu zmatená

Šla jsem na nový blog chytře. Naštudovala jsem si spoustů článků o tom, jak by se to mělo dělat, zamyslela jsem se, a šla do toho.


Vytvořila jsem si novou identitu, a zde nastal první problém - nedokáži se s ní sžít. Extrémně poetické jméno které pro mě má význam, ale... ale.

Abyste pochopili, celá ta věc  s novou identitou... Věc se má tak, že se z nějakého důvodu necítím moc bezpečně. Nechci, aby mě lidi z reálnýho života dohledali, jak tady na blogu, tak jinde. Taky mi trochu vadí, že kdo mě trochu zná, tak je teoreticky přes blog schopen dohledat můj twitter, tumblr, insta, atd... a ty chci mít stoprocentně soukromé, jenom pro mě a mé nejbližší kamarády. Nechci aby byly spojovány s blogem ani mým "normálním" životem.
(zkoušela jsem se progooglit na základě blogovýho jména... našla jsem jen facebook a deviantart, který stejně bylo načase smazat. Takže možná to není až tak žhavé)

Vesele jsem založila facebook, abych mohla komentovat na blogových skupinách, instagram, protože to Vám v každém článku s radama pro blogerky řeknou, že je nejlepší cesta k získání čtenářů (???? asi ne v mé branži...), pořídila si google email, dokonce i twitter (který nakonec asi využiju pro jiné účely, haha)

Myšlenka nový identity a absolutní anonymity je hodně lákavá, člověk jakoby si najednou troufl dovolit si víc. Zároveň jsem ale přišla na to že se necítím jako bych to byla já.

Vymyslela jsem si perfektní, ale perfektní adresu blogu. S tou jsem velmi spokojená. Krátká, výstižná...
a napsala jsem článek. Poeticko melancholický text. Obdržela jsem komentář že mám hezký styl psaní.
Člověk si ani nedovede představit jak něco takového potěší, obzvlášť když jste tak zasekaní jako já.

Uběhly asi dva týdny a já s pocitem, že jsem ve skluzu (věřím v pravidelné publikování, pokud se vyloženě nejedná o vykecávací deníčky, a stanovila jsem si článek týdně, bo je to pro mě zvládnutelný) napsala článek co jsem už měla v hlavě dlouho.
kritika jistých věci.
Byl pátek večer, a já narvala odkaz do všech FB skupin co jsem našla.
Upřímně, takovou velkou reakci jsem nečekala. Smetla mě jak vlna xD
Článek má ku dnešnímu dni nejvíc zobrazení co si kdy pamatuju že jsem měla, a hoodně komentářů (ok, když odečtu ty mý, tak asi 8? + ještě reakce přímo na FB). Když si to člověk porovná s tím jedním komentem co se občas vyskytne tady, je to úplný zázrak.

Při té příležitosti jsem přišla na několik věcí:

- lidem se líbí můj styl psaní. Něco takového je pro obrovská... Obrovsky mě to těší. Na střední jsem si na svém slohu zakládala, ale pak jsem psát přestala, a už je to hodně let, takže když mi něco takového řekne, tak bych ho nejraději objala a už ho nepustila

- vynechávám čárky.... A například jsem vůbec netušila, že před "že" nějaká patří. WHAT THE FUCK. Nejvíc mi mozek nebere, jak je možný že jsem něco takovýho prostě vypustila z hlavy...? jak jsem mohla vypustit takový základ...? A obecně jich vynechávám hodně.
Tímto bych Vás chtěla poprosit abyste mé chybějící články v tomto článku přehlídli. Za chvilu musím do školy a nemám čas se tím zabývat. A kdybych nechala zveřejnění tohohle až na když se vrátím domů, asi bych to nezveřejnila vůbec a smazala bych to D:
Přemýšlela jsem nad tím proč, jak je možné že vynechávám čárky, když mi čeština až na velký písmena vždycky šla? Odpověď je až přehnaně jednoduchá: angličtina. Angličtina používá mnohem, mnohem méně čárek než my, a to je celý kámen úrazu. Jelikož já posledních... 6? let píšu hlavně v angličtině. Čas se vrátit k češtině, než ji úplně zapomenu, ugh.

- negativní komentáře bolí. Hodně.
Věřím tomu že dobře mířenou kritiku dokážu příjmout, a dokáži se z ní poučit. Vždycky to mrzí, ale...
Mimo toho že se jedné paní nelíbila tématika (okay, to beru, každý máme jiný vkus a bla bla), ale ona mě i obvinila, že kopíruju styl jiné blogerky. Kopíruju styl. WHAT THE FUCK. O daný blogerce jsem doteď ani neslyšela, ok, ale jak můžu kopírovat styl. I don't get it. To se mě hodně dotklo, protože prostě... Když je člověk sarkastický tak zjevně kopíruje někoho jiného, kdo též píše sarkasticky. Protože prostě sarkasticky mají povlení psát jen někteří, že.
Ani bych to tak neřešila, ale není to poprvé co jsem narazila na to, že někdo je obviňovám z toho, že někoho kopíruje, jelikož si taktéž prostě dovolil psát sarkasticky. What's wrong with you people.

Anyway, back to my story.
no, takže reakce na poslední článek byly v porovnáním na to na co jsem zvyklá velmi bouřlivé.
Tak jsem si tak začala plánovat článeček na další týden, a jelikož nic dalšího co jsem vyloženě chtěla napsat nemám, rozhodla jsem se udělat si plán, abych dodržela svůj článek týdně, a šla jsem hledat inspiraci.

A tam jsem se zasekla.

Což o to, nápady by se našly, a při troše přemýšlení bych se dokázala i řádně zorganizovat, ale

já si uvědomila, že

já nejsem lifestyle blogger
já nechci psát o tom co jsem měla k snídani.
já nechci psát DIY dárky k Vánocům.
já nechci psát o svých kočkách

A zároveň trochu chci. Ale není to to, s čím bych se chtěla prezentovat.

Myslím, že problém je i v tom, že bych ráda měla "profesionálně" vypadající blog, ale zároveň mám strašnou potřebu se vykecávat o random sračkách. Například o těch snídaních (nemá někdo nějaký tip na dobré snídaně? Bo jogurtů a kaší už jsem přejedená...). A to s tou první myšlenkou nejde dohromady.

Po hromadě zmatku v hlavě a přemýšlení jsem dospěla k závěru:
Chci mít "profesionálně" vypadající stránku zaměřenou na Asii. Hlavně Japonsko, ale poslední dobou mé zájmy ulítly do Korei, Číny, atd...
Chci psát o stage, seriálech, filmech, ale také kultuře... (chtěla bych navtěvovat nějaké akce... v mý zapadákově žádný nejsou -_- )
Na todle téma až tak moc českých blogů není....
Chtěla bych se prezentovat s tímto.

A přišla jsem na to že to nedokážu dělat pod svou novou identitou, protože tadle tématika prostě patří mně, Camellii, ne melancholické princezničce Belle...
Zároveň, nevím proč, mě svírá neustálý strach z toho vyjít na veřejnost (aka mezi lidi z mýho reálnýho života). Má anonymita pod tímdle jménem je těžce diskutabilní. Moc nechápu kde se ve mně moje dilema bere.

Dospěla jsem k závěru, že můj nový blog má dokonalou adresu, a že by se hodil i na onu asijskou tématiku. Asi... asi se omluvím svým dvěma pravidelným čtenářům kteří mě začali sledovat úplně z jiného důvodu a prostě půjdu svou cestou. Možná tam budu strašit pod oběma jménama. Ale pravděpodobně se vrátím ke Cam. Protože to jsem já. Protože todle je něco čím se chci prezentovat. (a taky mám krapet silnější pozici na sociálních sítích, ugh)

Důvod proč všechno todle píšu není jenom proto abych si srovnala myšlenky. Jde taky o to, že jak jsem zminila, mám potřebu se vykecávat i o jiných věcech, který na novém blogu nechci, bo bych ho chtěla udržet striktně tématický. Nevím, poslední dobou mám silnou touhu psát, ač nepíšu, ale jsem jen půl krůčku od toho abych psala.
Proto jsem jen chtěla říct, že s ukončením tohoto blogu to až tak žhavé nebude. Nemyslím si že budu přispívat pravidelně (a možná že nakonec vůbec), ale pravděpodobně se tu zase ukážu.

Takže tak,
stále trochu zmatená, 
Cam


1 komentář:

  1. Taky jsem si v poslední době pohrávala s myšlenkou, že bych svůj nynější blog zanechala svému osudu a místo knižních recenzí, které už mi po roce a půl začínají pomalu ale jistě lézt na mozek, se věnovat radši nějakému pořádnému psaní, jelikož mám pocit, že recenzování můj styl psaní (předstírejme, že nějaký je :D) spíš zabíjejí, než že by ho rozvíjely. Navíc jsem na svém blogu relativně dobře dohledatelná, stačí se jen přihlásit do té správné fb skupiny. To mě vede k tomu, že jsem upřímná asi tak na sedmdesát procent a zbylé věci, co se mi honí hlavou, si zkrátka musím nechat pro sebe nebo schovat do narážek.
    Na druhou stranu jsem za tu dobu dosáhla celkem slušného úspěchu a jen tak blog nechat mi připadá, jako bych to vzdala. Takže to spíš skončí tím, že budu svoje myšlenky psát na papír a následně je skartovat, aby na ně nikdo nemohl. :D
    Mimochodem ohledně snídaně bych zkusila burákové máslo s džemem, což sice není zrovna nejzdravější varianta, ale koho to zajímá, že ano. :D

    http://burrowofthebookworm.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat